„Šťastné okamžiky nám činí život radostným, ale nevedou k sebepoznání, růstu a svobodě. Tuto výsadu mají jen věci, lidé a situace, které nám způsobují bolest", říká Filip. Dnes mladý muž, který strávil většinu svého dětství v ústavní péči. Přečtěte si jeho příběh.

Narodil jsem se jako každý jiný – dvěma lidem, co se měli rádi. Bylo léto 1991 a já byl první z jejich tří dětí. Začal jsem žít, začal jsem vnímat svět, začal jsem mluvit, začal jsem chodit do školy a tehdy jsem si taky začal všímat, že mezi těmi, kteří mě přivedli na svět, není něco v pořádku. Nevěděl jsem co. Najednou mi přišlo, že už se rádi nemají. Sestra a bratr byli ještě moc malí na to, aby si toho nějak všímali, ale já to cítil. Často jsme doma zůstávali se sourozenci sami a já se snažil o ně postarat. Samozřejmě mi to moc nešlo, vždyť mi bylo asi sedm let. Tyto situace se opakovaly stále dokola. Po nějaké době jsme zůstali jen s matkou, která začala pít alkohol, a pak si pro nás přijeli nějací cizí lidé a posadili nás do auta. Matka u toho nebyla, viděl jsem ji jen za autem, když jsme čekali před školkou na sestru. Cizí lidé jí stihli ujet. Bez rozloučení a bez informací jsme od ní byli odtrženi. Strávili jsme noc v ústavu pro mentálně zaostalé. Nevím proč.

Druhý den jsme byli odvezeni do dětského domova. Září 1999. Začala další část mého/našeho života: noví lidé, nová škola, nový domov a žádní rodiče. Ze začátku to bylo hodně těžké. Pevně jsem doufal v to, že tam nezůstaneme na dlouho, že si pro nás za pár dní rodiče přijedou. Nepřijeli. Dny se změnily v týdny, měsíce v roky. Měl jsem nové přátele a už žádné iluze o tom, že bychom se třeba dostali nastálo zpět domů. Čas plynul a přiblížila se otázka, před kterou je postaven každý mladý člověk, když končí základní školu: Co dál? Bylo to vcelku prosté. S mým kamarádem Martinem jsme se rozhodli pro studium na uměleckoprůmyslové škole. Asi proto, že jsme si pořád něco někam čmárali (dokonce i tam, kam bychom neměli) a nesmírně nás to bavilo. Talentové zkoušky byly v lednu a my si po přijetí připadali o dost lepší než všichni ostatní, kteří měli dělat přijímačky až v dubnu. V září toho roku jsme tedy nastoupili na střední školu. Byl jsem natěšen na ty všechny nové kamarády, na život ve městě, ale hlavně na to, že nebudu muset trávit tolik času v DD.

Všechno bylo naprosto skvělé. V naší třídě jsme byli jen 3 kluci a 26 děvčat. (Člověk si musí umět vybírat.) Po prvním roce studia, které bylo celkem úspěšné, jsme si s partou spolužáků a kamarádů sedli na zahrádku jedné ústecké hospůdky, abychom se rozloučili s prvním roční- kem a přivítali prázdniny. Povídali jsme si, zpívali, hráli, a v ten okamžik můj kamarád Kryštof pronesl osudovou větu: „Hledáme basáka do kapely, neměl bys třeba zájem?“ Tehdy jsem ještě samozřejmě nevěděl, že je osudová, ale byla. Nabídku jsem zbrkle přijal. Zprvu mi v DD nechtěli dovolit jezdit na kapelní zkoušky, jakmile se ale Kryštof zmínil doma rodičům o tom, že jsem 33 z dětského domova, zavolali paní ředitelce a ta svolila, abych k nim jel. Zjistila totiž, že Kryštofovi rodiče jsou pěstouni.

Jezdíval jsem tedy na kapelní zkoušky ke kamarádovi Kryštofovi. Později se k nim začaly přidávat i prázdniny, a tak jsem u jeho rodiny trávil stále více času. Bylo mi u nich moc hezky. Po nějaké době jsem už do DD dojížděl jen na jeden víkend v měsíci – ostatní víkendy jsem trávil v hostitelské péči v Kryštofově rodině.

Kryštof měl ještě biologického bratra a tři pěstounské sestry. Cítil jsem, že i moji vlastní sourozenci by byli rádi se mnou mimo děcák. Po nějaké době se to podařilo domluvit, a tak jezdili na některé víkendy a prázdniny do hostitelské rodiny se mnou. Začal jsem to brát jako součást svého života. V rodině jsem měl své místo na spaní, místo u stolu, a hlavně pocit svobody. Hostitelská péče mi dala hodně. Umožnila mi navrátit se zpět do života běžné rodiny, kde má člověk své soukromí a kde dostane pomoc pokaždé, když ji potřebuje. Touto cestou jsme dospěli k myšlence, že bych v rodině zůstal nastálo. V té době mi bylo už 17 let. Z myšlenky vznikl plán, který se nakonec podařilo uskutečnit. Proběhl soud, jehož se zúčastnili oba moji biologičtí rodiče a nic proti tomuto návrhu neměli. Tak jsem se oficiálně stal novým členem této rodiny.

V současné době mi je 21 let a studuji Vyšší odbornou školu pedagogickou. S mým pěstounským bratrem Kryštofem a několika přáteli ze střední školy – včetně Martina – jsme založili občanské sdružení yFilm, v němž se věnujeme točení nezávislých filmů. Pravidelně jezdím jako vedoucí nebo asistent na pobyty a dětské tábory se sdružením Děti patří domů, což mě přesvědčilo o tom, že bych chtěl studovat pedagogiku volného času. Ve svém vlastním volném čase se věnuji především hudbě a kreslení. S biologickými sourozenci se pravidelně stýkám – Marek k nám jezdí na hostitelskou péči a se sestrou Andreou se vídám, když ho vyzvedávám nebo odvážím zpět do DD. Nemám pocit, že by toto odloučení mělo negativní vliv na náš vztah, právě naopak: cítíme, že jsme si takto víc blízcí, a před každým setkáním se na sebe těšíme. Jsem strašně vděčný za to, jak se vše vyvinulo, i za to, jak jsem se mohl vnitřně vyvinout já. Kdyby Kryštof tehdy nehledal basáka do kapely, a kdyby měl doma jinou rodinu, bylo by vše určitě úplně jinak.

Příběh Filipa pochází z publikacie „Kruh mladých“, ve které dnes už dospělí lidé vyrůstajících v náhradní rodinné péči vypráví své osudy. Publikaci připravila MUDr. Dagmar Zezulová, maminka, pěstounka a zakládající členka nestátní neziskové organizace Děti patří domů, z.s., která podporuje náhradní rodinnou péči v ČR.

Více o hostitelské péči se dozvíte na www.hledamerodice.cz