Větu v názvu článku slyšela paní Alexandra Tichánková v nadsázce během přípravy na pěstounství. Jak sama říká, tehdy toto kritérium splňovala. Přes všechno se dnes s manželem stará o mladou slečnu.

 

 „Vždycky jsem chtěla mít dva syny a dceru,“ vzpomíná paní Alexandra a dodává: „Když se ale kluci narodili, začal takový kolotoč, že na dceru už jaksi nedošlo…“ S časem děti odrostly a nepotřebovaly už tolik péče, tehdy začali manželé Tichánkovi uvažovat o přijetí holčičky z dětského domova. „My s manželem rádi cestujeme, žijeme celkem společenským životem, určitě jsme netrpěli syndromem prázdného hnízda. Pouze jsme cítili, že máme potenciál poskytnout sebe a náš domov ještě dalšímu dítěti,“ vysvětluje paní Alexandra jejich motivaci.

Původní představa Tichánkových byla taková, že adoptují desetiletou slečnu s případným hendikepem nevyžadujícím zvláštní péči, která bude natolik samostatná, že oba manželé budu moci zůstat ve svém zaměstnání. Vše nakonec dopadlo jinak. „Na přípravě nám řekli, že takové dítě do adopce nemáme šanci dostat, že takové děti do adopce prostě nechodí. Takže jsme změnili adopci za pěstounskou péči.“ Představa o bezproblémovém dítěti a soužití vzala za své až později.

 

Přípravy
O době příprav a prověřování paní Alexandra hovoří jako o potřebné a zajímavé. „Teoreticky nás připravovali na různé situace, které můžeme s přijatým dítětem zažít. Musím ale říct, že člověk si to ve skutečnosti neumí představit. Vůbec jsme netušili, o čem ti lidé mluví… Proč by měla výchova cizího dítěte být jiná než vlastního? Slovo deprivace nám nic neříkalo a tomu, že děti z ústavů jsou „jiné“, jsme nevěřili. Asi jsme to tehdy ani nechtěli slyšet, mysleli jsme si, že to je přehnané, že nás pouze chtějí vystrašit, aby prověřili naše odhodlání. My se pokládali za skvělé rodiče svých vlastních dětí, tak proč bychom nezvládli vychovat jiné dítě?“

Den „D“
Tichánkovi si přesně pamatují den, kdy svou pěstounskou holčičku uviděli poprvé. „Byla úžasná! Desetiletá skoro slečna. Krásná, rozumná, milá.“ Měsíc a půl se snažili za ní jezdit každý týden do dětského domova, několik víkendů strávila holčička u budoucí rodiny doma. Všem se podařilo navázat hezký vztah, a tak se dívka k Tichánkovým přestěhovala.

Krušné začátky
Paní Tichánková přiznává, že byla myšlenkou pěstounské péče tak nadšená, že na začátku nepociťovala žádný strach a dodává humorné přirovnání: „Nedávno na jednom semináři lektorka s nadsázkou řekla, že pouze mentálně retardovaný člověk jde do pěstounky beze strachu. Já tehdy splňovala toto kritérium :-).“ Manžel paní Tichánkové jisté obavy měl, především z kontaktu s biologickými rodiči, a jak se po čase ukázalo, oprávněně. Jelikož tehdy ještě neplatila novela, nikdo pěstounskou péčí „neprovázel“, nikdo pěstounům neporadil, nepomohl. Kontakt s biologickou maminkou tehdy rodině hodně zkomplikoval první roky společného života. „ Po roce a půl jsme byli vyčerpaní neustálými „boji“ a lepením ran naší pěstounské dceři, která to samozřejmě odnášela úplně nejvíc. Byli jsme zklamaní sami ze sebe, protože jsme cítili, že to úplně nezvládáme.“ Naštěstí řízením osudu se některé věci začaly měnit k lepšímu. „Kamarádka mi náhodou přinesla časopis s rozhovorem s Petrou Vrtbovskou. Já jí napsala, ona obratem odpověděla a začali jsme spolupracovat s organizací Natama. Druhá náhoda byla, že jsem se dostala na víkendový pobyt maminek pěstounek, pořádaný organizací Děti patří domů. Když si myslíte, že nemůže být hůř, cítíte se frustrovaní z vlastní neschopnosti a nepochopení blízkého okolí, a potom si vyslechnete osudy jiných dětí, rodin, pěstounů, najednou vám vaše „nicotné“ problémy přijdou banální a hlavně se ve vás probudí nadhled a síla je zvládnout.“

Se svolením Hledáme rodiče
www.hledamerodice.cz