Do Barbořiny rodiny přibyly další dvě děti, když jí bylo šestnáct let. "Zpočátku to bylo těžké. Najednou jsem si musela přiznat, že nejsem tak nezávislá, jak jsem si myslela."

 

Když mi bylo 16 let a mojí sestře o dva roky více, přijali jsme do rodiny dva mladší sourozence – chlapce a dívku, kterým tehdy bylo 10 a 12 let. Maminka v té době pracovala v dětském domově a obě děti znala již několik let. My jsme se sestrou občas chodily za mamkou do práce, takže jsme je taky už trochu znaly. Jako první napadlo vzít si děti do pěstounské péče maminku, projednali to spolu s taťkou, ale zajímal je i náš názor. Já jsem v té době měla pocit, že už s rodiči přece nepotřebuju trávit moc času, takže je mi to vlastně jedno. Pomalu jsme s rodiči přestávaly jezdit na víkendy, o svém volném čase jsme si rozhodovaly samy. Brala jsem to tak, že pokud rodiče chtějí mít nějakou zábavu, když my dvě už jsme velké, tak klidně. Nejdříve k nám děti chodily domů pouze na víkendy a v týdnu byli v dětském domově. Po několika víkendech už u nás začali bydlet natrvalo.

Život s novými sourozenci
Před příchodem sourozenců jsme měly se sestrou každá svůj pokoj. Jeden jsme ale musely uvolnit pro ně, takže jsem se jako mladší stěhovala k sestře. Mohly jsme si jej nově vymalovat a vybrat si i nějaký nový nábytek, takže jsem to nenesla nijak špatně. Také jsme si museli všichni zvyknout na to, že je ráno méně času, méně místa v koupelně i v kuchyni. Nějakou dobu trvalo, než se zaběhl nový rytmus a všechno fungovalo tak nějak hladce. Rodiče na nás najednou měli méně času, mamka psala s bratrem odpoledne úkoly, hodně se musela věnovat oběma přijatým sourozencům. Oni po příchodu do rodiny neznali naše zvyky a pravidla, které do té doby fungovaly tak nějak samy, takže si také museli dost zvykat. Někdy jsme nechápaly, jak je možné, že neznají věci, které jsou pro nás úplně přirozené. Občas jsme měly také tendence je vychovávat a poučovat. Nebo třeba říkat i rodičům, jak by je měli vychovávat. Byly jsme ve věku, kdy jsme jim musely na všechno sdělit svůj názor.

Přestože jsem si zpočátku myslela, že pro mě nebude žádný problém se o rodiče podělit s mladšími dětmi, po jejich příchodu jsem si musela přiznat, že trochu žárlím. Novým sourozencům jsem přála, že mají nový vztah k mým rodičům, zpočátku to ale bylo trochu těžké. Najednou jsem si musela přiznat, že své rodiče budu ještě nějakou dobu potřebovat a nejsem tak nezávislá, jak jsem si myslela.

Důvěra
Musím říct, že mladší sourozenci měli o dost větší kontrolu, než jsme měly my v jejich věku. Důvěra, která se tvořila mezi námi a rodiči přirozeně odmalička, nevznikne ze dne na den. Navíc jde o oboustrannou důvěru, nejen jestli rodiče věří dětem, ale také sourozenci si museli vybudovat důvěru k rodičům. Samozřejmě, že zpočátku řádně testovali, jestli tady pro ně rodiče budou za všech okolností.

Barbora Šimšová pracuje v oblasti náhradní rodinné péče jako sociální pracovnice. Narodila se roku 1991 v Ostravě.

Se svolením Hledáme rodiče
www.hledamerodice.cz