„Největší radost mám z toho, že přes všechny těžkosti a strasti, které nás v životě potkaly, jsem pořád máma, u které děti hledají útočiště. Zní to tak obyčejně… ale jen já vím, co je za tím skryto“, říká paní Renata o životě se svými pěti pěstounskými dětmi, převážně s vážnými psychiatrickými diagnózami.

První kroky k pěstounství

Myšlenka vzít si dítě do pěstounské péče se v hlavách manželů Jelínkových rodila delší dobu. Z důvodu častých onemocnění mladší dcery se paní Renata rozhodla opustit zaměstnání. Zdravotní stav dcery se po čase zlepšil a paní Renata se cítila ne zcela vytížená. „Zvažovali jsme tehdy, zda nemít ještě další biologické dítě a pak jsem jednoho dne vyslovila nahlas myšlenku, že bychom mohli pomoci nějakému dítěti bez domova. Manžel mi tehdy překvapivě odpověděl, že už o tom také uvažoval.“ Dalším impulsem stát se pěstounskými rodiči byl zaslechnutý smutný příběh o sedmiletém chlapci, který byl vrácen po třech letech z pěstounské péče zpět do dětského domova. „Začali jsme s manželem zvažovat, zda právě toto dítě nepřijmout za vlastní. Nakonec jsme se dohodli a o svěření Adámka do péče zažádali. Pak už šlo vše velmi rychle, sepsání žádosti, lékařské vyšetření, psychologické posouzení a návštěva sociální pracovnice u nás doma. Z dětského domova jsme si chlapce přivezli 23.12. 1995 na návštěvu a už u nás zůstal natrvalo.“

Další kroky

Až později, při přijímání dalších dětí prošli manželé různými přednáškami a vzdělávacími kurzy. „V roce 1995, když jsme si brali Adámka, se nic takového nekonalo. Což je škoda, protože si myslím, že tato školení jsou velice potřebná. K nezaplacení je sdílení zážitků již zkušených pěstounů, kteří vám po pravdě přiznají své boje, výhry, někdy i prohry. Myslím, že v průběhu těchto setkání mnozí žadatelé ztrácejí růžové brýle.“

A co by nastávajícím pěstounům poradila nyní už také zkušená pěstounka paní Renata?

1. Partneři se musí na tomto rozhodnutí stoprocentně shodnout a důležitá je i podpora rodiny
„Můj manžel mě vždy velice podporoval a pomáhal mi s výchovou dětí. Když bylo opravdu zle a já padala pod tíhou starostí, byl to on, kdo přebíral moje povinnosti, abych si já mohla odpočinout. Také dcery jsme na přijetí dětí připravovaly, kdyby byly proti, nešli bychom do toho. A měli jsme velké štěstí, že naše pěstounské děti přijala i širší rodina. Velkou oporou nám byli prarodiče dětí, kteří mezi nimi nedělali žádné rozdíly.“


2. Pěstounství je běh na dlouhou trať (s mnohdy těžkými překážkami)
„Právně jste pěstounem do doby osamostatnění se dítěte, ale v reálu jste máma-pěstounka do smrti. Nedovedu si představit, že by naše děti odešly zletilé z domu a již jsem o nich nikdy neslyšela, nepodporovala bych je, ať už radou, psychicky, ale někdy i finančně. Jestliže jsem pěstounka na dlouhodobou dobu, jsem více máma než pěstounka, napořád.“


3. Nedělat si žádné představy a sny 
„S manželem jsme chtěli vždy takové děti, které se svým handicapem nebo etnickou příslušností měly sníženou šanci dostat se do jiné rodiny. Měli jsme jedinou podmínku, nesmí být výrazně agresivní. Bohužel z pěti přijatých dětí, byly tři velice agresivní v různých etapách svého života.“


4. Přijaté dítě není jenom vaše 
„Děti mají své biologické rodiče a někdy bývají s nimi v kontaktu. Vzpomínám si na setkání, kdy jsem byla s naší přijatou dcerou v cukrárně i s její biologickou matkou. Obě nás spontánně oslovovala „mami“ a neznělo to divně.“


5. Pěstoun a finance
„Výše pěstounských dávek je všeobecně známa. Někomu se může zdát vysoká, ale jen pěstoun ví, že pokud má doma dítě nemocné nebo s handicapem, musí vynaložit z rodinného rozpočtu poměrně velkou část na léky, pomůcky i na to, že dítě stále někde něco zapomíná nebo ničí (školní pomůcky, brýle, rovnátka apod.) Také ví, že v pěstounské péči neplatí žádná pracovní doba. O přijaté dítě je potřeba se starat 24 hodin denně. A když děti dospějí, dochází mnohdy k určitému paradoxu, který si nepěstoun také neuvědomuje. Zatímco v klasickém zaměstnání je člověk ve věku kolem 50 let na vrcholu své profesní kariéry a má odpovídající mzdu, u pěstouna pěstounská péče mnohdy v tomto věku pomalu končí. S každým právně dospělým pěstounským dítětem se plat pěstouna snižuje, až zůstane na nule, ačkoliv realita je mnohdy taková, že tyto děti bydlí u svých pěstounů dál. Pěstoun si tedy musí na zbytek svého produktivního života najít zaměstnání nové, kde začíná zase od začátku."

Proč jsme přijali i další děti
Z počátku manželé vůbec nezamýšleli stát se větší pěstounskou rodinou. „Když jsme ale viděli, jak se zklidnil a jaké pokroky dělá Adámek, začali jsme uvažovat ještě o jednom chlapci, aby měl k „sobě brášku“, vzpomíná paní Renata. Proto přijali druhého chlapce Péťu a manželé se tehdy shodli, že čtyři děti na radosti i starosti už bohatě stačí. Jak už to ale v životě bývá, člověk míní a… „Na jednom setkání pěstounů nám sociální pracovnice z kojeneckého ústavu vyprávěla o malém čtyřměsíčním chlapečkovi, kterého nikdo nechce kvůli výrazně tmavší pleti“, vypráví paní Renata a pokračuje: „Nedalo mi to a jela jsem se na chlapečka podívat. Jakmile jsem ho spatřila, věděla jsem, že to bude můj chlapeček.“ Po určité době rodinu oslovila sociální pracovnice, zda by neuvažovali o pěstountsví ještě jednomu dítěti. „Jednalo se o menší holčičku a k té s časem přibyla ještě jedna dívka. A to už bylo naše poslední přijaté dítě“, vzpomíná pěstounka.

Těžké začátky?
Paní Renata oponuje, že začátky byly naopak jedním z nejkrásnějších období pěstounské péče. „Těšila jsem se na to, že se dalšímu dítku stanu mámou. Proces příprav na přijetí dítěte jsem vnímala jako duševní těhotenství a příchod každého dítěte jsem považovala za zázrak a dar.“ Pěstounka přiznává, že těžší to bylo pouze s prvním chlapcem, tehdy sedmiletým Áďou, který měl za sebou už jedno vrácení z pěstounské péče a k tomu velice problematickou povahu. „Mnohem později se zjistilo, že Adam je atypický autista se středně těžkou mentální retardací, což mnohé vysvětlilo“, dodává. Jinak všechny ostatní děti byly téměř bezproblémové. „Což neznamená, že jsme se nemuseli vypořádávat s různými těžkostmi, jako např. s citovou deprivací dětí apod. Nejzávažnější problémy však přišly až s pubertou našich dětí. Ta byla velice dramatická především u tří z nich. Psychicky jsem byla na pokraji svých sil. Toto období pro mě bylo asi nejtěžší a překonala jsem ho jen díky velké pomoci manžela.“


Péče o velkou rodinu
Jelikož kromě nejmladší dcery u všech ostatních dětí pěstounská péče už skončila, začala chodit paní Renata do práce. „Toto období bych hodnotila ve srovnání s časem, kdy jsem mohla být s dětmi doma, jako velmi náročné. Skloubit péči o tak velkou rodinu, s dětmi sice již právně dospělými, ale s postižením, a k tomu chodit do zaměstnání, je velmi vyčerpávající“. Navíc jak už bylo zmíněno, s dospělostí dětí starost a péče o ně nekončí. „Moc bych si přála, aby naše děti byly spokojené a šťastné i ve svém dospělém životě. Máme před sebou ještě jeden velký úkol, najít všem i těm s psychickým a mentálním postižením bydlení. Chci, aby byli zajištění, až my tady nebudeme. Zatím netuším, jak to udělat.“


Co je pro dítě důležité
Podle paní Renaty je důležité, aby dítě cítilo svoji hodnotu a také to, že je někým milováno a přijímáno, že někomu na něm záleží. „Prostě aby žilo v milující rodině“, říká pěstounka a dodává, že u všech dětí byl po přijetí do rodiny patrný obrovský fyzický i psychický vývoj. „Můžu to srovnat se svými biologickými dětmi, kde tento vývoj byl plynulý, zatímco u pěstounských dětí to byly ohromné skoky vpřed.“ Rovněž výchovu považuje paní Renata za důležitou. „Ani moc tvrdá ani moc bezbřehá. Dítě potřebuje znát své hranice a v dospívání a v rané dospělosti musí být vedeno k tomu, že za své rozhodnutí, na které má právo, musí nést i důsledky. Mělo by ale vědět, že když spadne na úplné dno, že je někdo, kdo mu hodí záchranné lano.“


Ideální pěstoun
Na závěr jsme se paní Renaty zeptali, jaké vlastnosti by měl mít ideální pěstoun. „Měl by to být člověk chápající, tolerantní, láskyplný a měl by být psychicky vyrovnaný. Taky odolnost vůči stresu se hodí. Měl by být nesobecký, empatický a měl by umět naslouchat druhým. Hlavním motivem pěstouna, ať dlouhodobého či krátkodobého, by měla být potřeba pomoci dítěti a neměl by si pěstounstvím kompenzovat své nenaplněné potřeby. “

 

Renata Jelínková
- narodila se v roce 1964
- pracovala jako úřednice 
- Vychovala spolu s manželem dvě biologické dcery a pět přijatých dětí, převážně s vážnými psychiatrickými diagnózami různého etnika.
- „Mám ráda svého manžela, své děti a Pána Boha, který mi pomáhal v nejtěžších chvílích. Ze zálib mám velice ráda četbu knížek, sledování filmových pohádek a skutečných kriminálních příběhů.“

Děti
Nejstarší biologické dceři je 31 let, je to obětavá, soucitná, moc hodná mladá žena. 
Druhé dceři je 26 let a stala se sociální pracovnicí. 
Adamovi je 27 let, je v invalidním důchodu, zajímají ho počítače. 
Péťovi je 22 let, je také v invalidním důchodu pro těžkou psychiatrickou diagnózu, zajímá ho hudba.
Amandě je 18 let a je ještě studentka. Miluje romantické příběhy a skládá rapové písničky. 
Aničce je také 18 let a v současné době je bez zaměstnání. 
Markovi je 18 let a velice ho zajímá vojenství.

Vztahy mezi sebou mají děti pěkné, jeden druhému pomáhají.

Co mi pěstounství dalo?
Rozšířilo mé srdce a dalo mi hodně lásky, radosti, úsměvů a vzácných setkání. Dalo mi také hodně slz a bezesných nocí, ale i dobrodružný život a veselou mysl. Naučilo mě toleranci a hodně odpouštět, chci-li jít dál.

Co mi pěstounství vzalo?
Vzalo mi soukromí a hodně klidných chvil, ale vzalo mi i sobectví. Mrzí mě, že mi vzalo mojí profesní kvalifikaci, ale zase na druhou stranu jinou mi dalo :-)